OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Velkohubé prohlášení Leifa Edlinga na internetových stránkách CANDLEMASS z ledna letošního roku je něco, co se skutečně jen tak nevidí. Samozřejmě, všichni moc dobře známe příchylnost mnohých kapel světa vychvalovat svou nejčerstvější nahrávku ve všech směrech a velice často si tak akorát lhát do kapsy. Ovšem Edlingova nesoudná slova o tom, že „Death Magic Doom“ je nejlepším albem, které kapela vyrobila od dob slavného „Nightfall“ (1987), to je skutečně výšplecht par-excellance. Copak si pan skladatel (bez urážky) nevšiml, že více jak dvacet let z něj leze jen velmi podobný materiál, jehož nejsilnější období za sebou nechal právě v osmdesátých létech minulého století? Nebo copak bezejmenný návrat „Candlemass“ či předloňský křest zpěváka Roberta Loweho „King Of The Grey Islands“ už najednou neznamenají vůbec nic? Ne, odpusťte mi, ale tady opravdu Leif, jak si ho jinak vážím ve všech směrech, ujel opravdu pozoruhodně.
A je už pak vlastně celkem jedno, jestli „Death Magic Doom“ (jež se původně mělo jmenovat podle v pořadí druhé skladby „Hammer Of Doom“, kterýžto název ovšem kapele vyfouknul jakýsi německý hudební festival) dostane reálných 5 či 6 bodů hodnocení, když podstata věci je na první poslech zcela zřejmá. Jistě, bavíme se tady jen o víceméně průměrném materiálu CANDLEMASS, který ničím jiným než víceméně průměrným materiálem CANDLEMASS nezůstane, ani kdyby čert na koze jezdil. Tak na co ty poplašné výkřiky. Leifovo zbožné přání? Daleko nejspíš. Současná forma kapely totiž stagnuje, a to tak, že slyšitelně. Lehkost, s jakou se vždy Edlingovci s charismatem sobě vlastním přenášeli přes doomovou škatulku, zůstala znovu částečně zastřena jakýmsi neutrálním pláštíkem a jako smutné ohlédnutí za ní zůstal jen pohrobek minulého alba, jenž podobným způsobem odhaluje přetrvávající slabinu švédsko-americké pětice. Nedostatek pořádných nápadů, samozřejmě, který se jako parazit táhne celou novinkou, a který minimálně ve skladbách „Hammer Of Doom“, „Clouds Of Dementia“ a „My Funeral Dreams“ (což je celých osmnáct minut z hracího času alba) ředí dokola omílaný výraz kapely na životní minimum. O tom, že CANDLEMASS zatím stále ještě dovedou napsat poctivou a slušnou skladbu, se tak naštěstí můžeme přesvědčit alespoň ve svižné úvodní „If I Ever Die“, zaštítěné solidním riffem a zvučným pěveckým výkonem Loweho (i když ten platí pro celé album a já mohu na to konto konečně konstatovat, že už jsem si na amerického pěvce v řadách kapely přece jen zvykl), a ve stylově velice přesvědčivě vyšlechtěných kouscích „The Bleeding Baroness“, „Demon Of The Deep“ a „House Of 1.000 Voices“, shodně vrcholících ve znamenitých refrénech.
To, co viselo ve vzduchu už při „King Of The Grey Islands“, tak dostává na „Death Magic Doom“ reálné rozměry. Styloví rutinéři CANDLEMASS se totiž evidentně spokojili s tím, že jsou (úspěšnými) rutinéry, a tenhle stav jim podle všeho vyhovuje natolik, že s klidem zapomněli, že kdysi bývali stylovými vůdci. Je to určitě škoda, která je do jisté míry vyvážena tím, že se stále ještě nejedná o žádný průšvih. Ale i ten při tomto vývoji věcí jednou určitě přijde …
Jednou bude hůř, to se dá úspěšně předpokládat už dnes, ale než to přijde, můžeme se chlácholit materiálem, který nabízí i „Death Magic Doom“, rutinní stylová záležitost s několika povedenými okamžiky.
6 / 10
Robert Lowe
- zpěv
Mats “Mappe” Björkman
- kytara
Lars “Lasse” Johansson
- kytara
Leif Edling
- baskytara
Jan “Janne” Lindh
- bicí
1. If I Ever Die
2. Hammer Of Doom
3. The Bleeding Baroness
4. Demon Of The Deep
5. House Of 1.000 Voices
6. Dead Angel
7. Clouds Of Dementia
8. My Funeral Dreams
The Door To Doom (2019)
House Of Doom (EP) (2018)
Death Thy Lover (EP) (2016)
Psalms For The Dead (2012)
Ashes To Ashes (Live DVD/CD) (2010)
Death Magic Doom (2009)
Lucifer Rising (EP) (2008)
King Of The Grey Islands (2007)
Candlemass (2005)
Essential Doom (Best Of) (2004)
Doomed For Live (Live) (2003)
From The 13th Sun (1999)
Dactylis Glomerata (1998)
As It Is, As It Was (Best Of) (1994)
Chapter VI. (1992)
Live (1990)
Tales Of Creation (1989)
Ancient Dreams (1988)
Nightfall (1987)
Epicus Doomicus Metallicus (1986)
Žádný problém. Historie je historie, ale tohle album mi přijde výborný. Zrovna teď sjíždim skoro celou historii Candlemass. Nenudím se. Užívám si.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.